ROZHOVORY A DISKUSE
 

 Tato oblast zatím opravdu nemá svůj vlastní obsah. Představuje nepopsané stránky a bude záležet na aktivitách a zájmu členů i nečlenů, čím tento prostor vyplníme. Výbor ČSEBR předpokládá jak „jednorázové“ příspěvky, tak – spíše – podnětné příspěvky s navazující diskusí. Je naším přáním, aby tato část postupně představovala významné diskusní fórum pro ryze vědecké i „nevědecké“ virtuální rozhovory. Přepokládáme postupné členění dle témat atp.

 Ale tímto okamžikem už výše uvedené beze zbytku neplatí. V souladu s úslovím Starých Římanů „Verba movent, exempla trahunt“ (omlouvám se „nelatinikům“. Ale proč bych se v seniorském věku nepochválil vzpomínkami na gymnasiální studium). A tak začínám několika tématy. Jistě se forma, rozsah i struktura budou vyvíjet.

 Ale: Každý příspěvek musí mít svého autora a datum dodání pro umístění na tento web. V odůvodněných případech může být příspěvek anonymní s tím, že autor bude znám pověřenému členu (-nce) výboru ČSEBR.

  1. CO VY NA TO?

    Doba a s ní přicházející vynálezy „mašin“ na hodnocení velikosti ducha vědců, experimentální rostlinné biology nevyjímaje, nutí k produkci publikací „stůj co stůj“. Zjednodušeně: Chceš být doktorem? Musíš mít x publikací. Chceš být docentem? Jen když máš x+y publikací. Chceš být profesorem? Až budeš mít x+y+z publikací. A obdobně s grantovými úspěchy, které také vedou přes počty publikací. Co kandidátovi zbývá, pokud po titulu/prestiži/penězích/moci nebo „jen“ po penězích na práci touží? Legálních možností a cest je jistě několik. Např: 1/ hledat instituci, kde je x, y a z minimální; 2/ nalézt spřátelené nebo zavázané ale hlavně produktivní jedince, kteří mé jméno na své práce připíší. Obojí se jistě děje a bude podle mého názoru ještě nějakou dobu narůstat. Asi jste se už někdy ptali: má být spoluautorem můj kolega/yně, který/á neudělal/a nic víc a nic méně než že zpracoval mé vzorky na sofistikovaném přístroji a dal mi čísla, která mu přístroj ukázal? Jak mimořádné pocty si zaslouží vědec, jenž je jedním ze 190 spoluautorů článku v Science? Statistika je zajímavá, ale nepoužívám ji tak často. Přesto ji bude recenzent chtít v rukopisu článku vidět a já na to teď nemám čas, abych se učil ovládat nový softwarový balík. Zadám to kamarádovi! Mám ho připsat jako spoluautora? Mám vzdorovat, když si o to připsání řekne? Je to etické? Nejsem namyšlený sobec, když odmítnu? Co s těmi otazníky?

    Z korespondence s jedním z mých studentů:

    "Statistici se na články připisují a nevidím na tom nic špatného. Koneckonců, dobrý článek stojí a padá na dobře udělané statistice" (názor botanika).

    Odpověď:

    Nemám nic proti připisování na publikace všech těch, kteří podstatně přispějí myšlenkově a/nebo interpretačně a/nebo konstrukčně k jejímu vzniku. Co se týká statistiky, jsou jistě práce, kde je merit uschován pravě v pečlivě promyšleném a vybraném použití (pokročilých) statistických testů. Pak patří jistě statistikovi spoluautorství. Tedy jinými slovy: pokud se použitím statistiky zjistí něco, co by jinak (bez nasazení statistiky) zjištěno nebylo a co je podstatné, samozřejmě jsem pro spoluautorství statistika-specialisty. Naproti tomu ale nejsem příznivcem "servisních spoluautorů" tj. spoluautorství za rutinní statistiku, která je požadovanou "třešničkou na dortu" (např. ze strany redakcí a recenzentů). Napadlo vás někdy, že byste měli uvést jako spoluautora člověka, který vám zkontroloval a opravil angličtinu? Asi jste mu spíše zaplatili. A přesto v praxi dobrý článek stojí a padá s dobrou angličtinou - alespoň mívám ten dojem.

    Podobně nemám rád, když se statistikou dohání nebo zakrývá něco, co 'není v hlavě'. Teď mám na mysli experimenty typu: něco jsem naměřil, nevím sice pořádně co (a někdy ani proč jsem to měřil a co od toho čekat) ale pustím na to statistiku, okrášlím „nulovými hypotézami“ a oni mi to někde vezmou. To je ale jiná věc hodná samostatné debaty. Přiznávám, v biologii je asi většina systémů tak složitá že jinak než za použití statistiky se do nich nahlédnout nedá.

    Nicméně připisovat statistika, který pro mne spočítal základní statistiky, jednoduchou ANOVU nebo např. korelaci, jako spoluautora je hra na něco. Na něco podřadného, nedůstojného pro obě strany, hra, kterou nás částečně nutí hrát hodnotitelé a poskytovatelé peněz na vědu, částečně lidská úzkostlivost, ješitnost, vypočítavost, hrabivost …

    PS: Je jasné, že se tu multivariační analýzu a analýzu časových řad budu teď muset naučit sám.

    Jiří Šantrůček


  2. Co také spadá odborně do okruhu zájmů ČSEBR?

    ČSEBR - Česká společnost experimentální biologie rostlin - se jako bývalá Fyziologická sekce ČBS zcela osamostatnila od ČBS v roce 1993 jako SEBR. I v době před oddělením od ČBS a ustanovením samostatné vědecké společnosti byli členové této sekce hlavně rostlinní fyziologové a pracovníci úzce příbuzných oborů – anatomie, biochemie, genetiky a ekofyziologie rostlin – a jsou jimi v drtivé míře i v rámci ČSEBR dodnes. Tzn., že ČSEBR se odborně zabývá převážně tématikou výše uvedených oborů a že dnešní členové jsou převážně pracovníci z laboratorních experimentálních oborů. Chceme však připomenout všem svým kolegům i z jiných příbuzných rostlinných oborů, že ČSEBR jako vědecká společnost je otevřena komukoliv, kdo se zabývá jakoukoliv stránkou experimentální biologie rostlin. Existují totiž nejméně dvě moderní a bouřlivě se rozvíjející oblasti experimentální biologie rostlin, které by rovněž mohly a měly být v ČSEBR zastoupené svými pracovníky.

    Jednou z těchto oblastí může být molekulární taxonomie rostlin, resp. experimentální studie zabývající se metodami molekulární taxonomie rostlin – jejich výběrem, srovnáním apod. Interpretace těchto experimentálních metod není jen úzce taxonomická, ale poskytuje i cenné informace o stavbě, organizaci a funkci genomu a též o evoluci rostlin.

    Druhou hraniční oblastí ČSEBR může být dnešní terénní experimentální ekologie rostlinných populací a společenstev, kterou provádějí svýma rukama nejčastěji pracovníci s geobotanickou nebo nověji ekologickou erudicí. Část těchto studií spojená s výkladem základních a charakteristických ekologických funkcí a vlastností rostlin v přírodních ekosystémech se nazývá funkční ekologií rostlin. Značná část těchto studií se zabývá ekologickou kompeticí nebo disturbancí (narušením) stanovišť a jejich projevy a následky v druhové dominanci. Navazujícím a velmi moderním přístupem ve funkční ekologii je statistické zpracování množství nejrůznějších údajů (vlastních nebo literárních) o důležitých vlastnostech rostlin s cílem jejich zobecnění např. pro určité typy stanovišť. Praktičtěji zaměření terénní ekologové se naopak zabývají použitím mokřadních druhů rostlin v kořenových čistírnách odpadních vod. Nepochybně všechny tyto jmenované terénní experimentální studie přinášejí užitečné a důležité poznatky o vlastnostech a fungování rostlinné složky v přírodních ekosystémech. Patří však tyto oblasti do zájmu ČSEBR?

    ČSEBR nechce přesně vymezovat, co ještě je a co už není experimentální biologie rostlin (jako dnešní širší pojem pro bývalou užší fyziologii rostlin) a ani co je oborově součástí svého zájmu - bylo by to neúčelné a zcela zbytečné! Naopak soudíme, že příbuzné vědecké obory do sebe plynule přecházejí, a proto je pro jejich pracovníky velmi užitečné a přínosné zajímat se o poznatky a metody právě z těch příbuzných oborů. Nabízíme proto pracovníkům všech experimentálních rostlinných oborů, aby se informovali o činnosti a zaměření ČSEBR např. prostřednictvím našich webových stránek (www.csebr.cz).

    Lubomír Adamec, Botanický ústav AV ČR, Třeboň, 13.2.2009


  3. Proč nás lidi nemaj rádi

    Na včerejším zasedání výboru ČSEBR zazněla prosba, zda by někdo nemohl nastartovat zdejší diskuzní fórum, nejlépe hodně provokativním příspěvkem. Jak vidím, fórum už otevřel profesor Nátr. Nicméně se přidám. Můj příspěvek bude provokativní až dost, ovšem je myšlený zcela vážně – nadsázku v něm nehledejte.

    Téma, které by si zasloužilo prodebatovat, vychází z mé zkušenosti shrnuté v titulku. Lidé (myšleno veřejnost) nás rostlinné biology skutečně nemají rádi. Ne že by nás aktivně nenáviděli – to by ještě scházelo. Ale jsme jim víceméně ukradení a o výsledky naší práce se nezajímají. Proč?

    Hlavní příčina tkví patrně v tom, co bych nazval „rostlinný handicap“. Ve srovnání s jinými vědními disciplínami je spontánní zájem veřejnosti o rostlinnou biologii malý. Je to logické: zvířátka jsou mnohem roztomilejší a akčnější, hlubiny vesmíru fascinující a romantické, no a biomedicína zajímá každého jednoduše proto, že málokdo chce zemřít mladý. Bez našeho vlastního přičinění tedy náš obor zůstane na okraji zájmu. Což je z různých důvodů velmi nebezpečné.

    Jak vypadá popularizace rostlinné biologie v České republice? Upřímně řečeno, není to žádná sláva, alespoň pokud mohu posoudit. Schválně jsem po schůzi ČSEBR zašel do skleníku Botanické zahrady PřF UK a dokonce i něm je nějaké popularizace světa rostlin poskrovnu. Sice tam mají pozoruhodné rostliny, ovšem zajímavých informací o nich návštěvníkům moc nenabízejí. My experimentátoři jsme v ještě horší situaci, protože naše nejatraktivnější kytky jsou arabiska a tabák, takže musíme veřejnost oslovit něčím jiným.

    Na různých institucích je hodně rostlinných biologů, kteří se intenzivně snaží propagovat svou vědeckou činnost. To je samozřejmě skvělé. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že náš obor jako celek není v tomto směru dostatečně aktivní. Loni jsme například s kolegy z ÚEB a dalších ústavů pořádali fotografickou soutěž Rostlina s příběhem (fotopribeh.avcr.cz). Předpokládal jsem, že budeme zavaleni fotografiemi od vědců, protože to byla vynikající šance, jak prezentovat svou práci na internetu i na výstavě nejlepších fotografií. Několik botaniků to skutečně takto pochopilo. Ale hádejte, kolik nám přišlo kvalitních snímků od experimentálních rostlinných biologů, které by měly něco společného s jejich výzkumem? ČTYŘI (z celkového počtu 856 příspěvků).

    Hodně kolegů namítne, že musí především dělat vědu a na popularizaci jim nezbývá čas. Lidé z univerzit musí navíc přednášet, takže mají času ještě méně. Tyhle argumenty chápu. Ovšem pozor: popularizace vědy není žádné nutné zlo jako třeba sepisování grantových zpráv, vysedávání v nejrůznějších komisích a radách nebo psaní recenzí na rukopisy. K popularizaci vědy by nás měl vést spíše pud sebezáchovy.

    Pochopitelně neprosazuji, aby se vynikající a pracovití badatelé přestali věnovat výzkumu a přeškolili se na popularizátory na plný úvazek. Jsem jenom přesvědčený, že bychom všichni měli podle možností přispívat k propagaci našich vědeckých výsledků – občasným článkem, fotografií, přednáškou, rozhovorem do rádia... Jinak by mohla rostlinná biologie zvolna zajít na úbytě kvůli nezájmu potenciálních studentů a nedostatku veřejné podpory.

    Práce ve výzkumu se dnes řídí zásadou „publish or perish“. Jsou k tomu dobré důvody a každý jednotlivý vědec se tímto krédem musí řídit. Pro celé vědecké obory je však nutné jej modifikovat: „Publikuj, přednášej a popularizuj, jinak skončíš jako obskurní katedra se dvěma diplomanty v suterénu chátrající budovy na periférii univerzitního kampusu.“

    Jaké jsou vaše zkušenosti s popularizací vědy? Má podle vás smysl? Nebo je to zbytečná ztráta času? Máte nápady na akce, kontakty na novináře nebo třeba odkazy na inspirativní internetové stránky? Měly by naše instituce vymyslet nějaký společný propagační projekt, například pod hlavičkou ČSEBR? Napište sem do fóra. Uvidíme, kam se bude diskuze ubírat.

    Jan Kolář, 13. 2. 2009


  4. Požadavky na získání Ph. D., jmenování docentem a profesorem.

    Měl jsem tu čest a příležitost působit na různých univerzitách v komisích jak pro obhajoby doktorských dizertačních prací, tak i pro habilitační nebo profesorské řízení. Nejprve mě upřímně překvapila rozdílnost požadavků jednotlivých fakult, a to v oborech fyziologie rostlin nebo oborech velmi příbuzných. Dodnes mě tato skutečnost silně irituje. Chápu, že úroveň a zaměření (výuka, praxe, věda) výuky a vědeckého bádání se budou i dále diverzifikovat. Zatím však obecně nerozlišujeme v tom smyslu, že by se mohlo počítat s tím (např.), že „na fakultě XY je studium velmi náročné, ale následná vědecká kariéra vynikající“, zatímco „na fakultě UB se celkem snadno získá Bc., Mgr. a někdy i Ph.D“. Zatím prostě platí, že titul Ph. D. , ale i docent či profesor vyjadřuje určitou kvalifikaci a kvalitu bez ohledu na podmínky, které musel jeho nositel či nositelka pro získání uvedeného titulu splnit. Při podpoře pravděpodobné diverzifikace by řešením asi mohlo být uvádění jména univerzity, na níž byl příslušný titul udělen. Což zase není praxe neobvyklá v řadě jiných zemí. Domnívám se, že mnohé studenty, ale i uchazeče o habilitační či profesorské řízení může zajímat srovnání základních požadavků, které v tomto ohledu mají jednotlivé fakulty či oborové rady. Pokouším se iniciovat shromáždění veřejně dostupných údajů jednotlivých univerzit (většinou uveřejněných na jejich webových stránkách) a jejich přehledné uvedení na těchto stránkách ČSEBR. Uvítám proto nejen morální podporu nebo naopak odmítnutí tohoto návrhu, ale i případnou spolupráci: od zaslání požadavků jednotlivých univerzit až po zájem o finální zpracování pro tento web.

    Lubomír Nátr, 27. 1. 2009.


  5. Jsem senior – co se mnou?

    Ve svém příspěvku hodnotícím poslední Dny fyziologie rostlin v Olomouci 2007 se Jirka Kubásek zmínil o svém názoru na seniory ve vědě a na univerzitách. Svým příspěvkem seniora jsem následně vyjádřil svůj neúplný názor. Oba příspěvky jsou v podzimním čísle 2007 našeho Bulletinu a lze je najít v pdf souboru na těchto webových stránkách.

    Zdá se mi, že toto je téma sice věčné, a tedy zdánlivě i vděčné, ale na druhé straně také aktuální. Téměř není laboratoř, ústav či katedra a Fakulta, kde by se nepotkávali mladí i senioři. Leckde s vzájemným pochopením, úctou a úsměvem, jinde však i s různě „tutlanou“ nevlídností. Nemyslím si, že bychom podporou diskuse na našich stránkách mohli tento problém či pseudoproblém vyřešit. Ale poznání mnohostrannosti názorů je vlastním postupem naší profese – vysokoškolské výuky i vědeckého bádání.

    A proto snad stojí zato seznámit se i s vašimi názory: Co se seniory?

    Lubomír Nátr, 26. 1. 2009.